Právní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku

Dílčí komparace s požadavky zakotvenými veřejnoprávní úpravou

Cílem mého článku je, na omezeném prostoru, upozornit na úzkou spjatost soukromoprávní a veřejnoprávní regulace spojené s uváděním výrobků na trh, a to zejména s ohledem na odpovědnost výrobce za bezvadnost, resp. bezpečnost na trh uváděného výrobku.

Odpovědnost způsobená vadou výrobku představuje zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu upravenou občanským zákoníkem. Úprava má kořeny v komunitárním právu, resp. je transpozicí směrnice Rady 85/274/EHS ve znění směrnice EP a Rady 1999/34/ES. Implementace směrnice však nemá za následek toliko harmonizaci odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku v rovině soukromoprávní, ale má své místo i v úpravě veřejnoprávního charakteru (správních předpisech), kdy členské státy nad bezpečností výrobků provádí dozor a na trh uvedené výrobky jsou tak podrobeny i veřejnoprávní regulaci za účelem primárního zajištění stavu nenarušujícího hospodářskou soutěž a ochranu zdraví spotřebitelů.

Výrobkem, který podléhá regulaci, je movitá věc určená k uvedení na trh jako výrobek, a to za účelem prodeje, nájmu nebo jiného použití. Movitou věcí je přitom každá hmotná nebo nehmotná věc, která není věcí nemovitou. Přitom panuje shoda stran závěru, že výrobkem je třeba rozumět toliko movitou věc hmotné povahy, když nehmotné výrobky směrnice neuvažuje. Za výrobek jsou směrnicí explicitně považovány i ty movité věci, které byly do jiné movité či nemovité věci zabudovány (tj. zejména například stavební materiály).

Kdy je výrobek vadný

Vadným výrobkem je pak - pohledem NOZ - výrobek, který a) není tak bezpečný, jak lze rozumně očekávat se zřetelem k okolnostem, zejména b) způsobu, jakým byl výrobek uveden na trh nebo nabízen, c) předpokládanému účelu užití, d) s přihlédnutím k době, kdy byl výrobek uveden na trh. Vhodnost použití výrobku k určitému účelu je tak doplňkovým kritériem, rozhodující je pak bezpečnost výrobku jako taková. Nelze však opomenout, že bezpečnost (tj. vadnost) výrobku je třeba primárně posuzovat za současného vyloučení jeho nesprávného použití (nejedná-li se o odchylku v použití nezpůsobilou ohrozit bezpečnost uživatele).[1]

Vady výrobku lze pak obecně dělit na vady konstrukční, výrobní a eventuálně mohou spočívat v nesprávné (neúplné) informaci vztahující se k povaze či použití výrobku.[2]

Veřejnoprávní regulace (míněn zejména zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „ZOBV“) cílící na zajištění ochrany zdraví obyvatel neužívá terminologie soukromoprávní - tj. nezkoumá vadnost výrobku, kdy je cílem dopad právní normy na konkrétní vztah výrobce či dodavatele ve vztahu k poškozenému - ale zaměřuje se na posouzení bezpečnosti výrobku jako takové, což je důsledkem skutečnosti, že veřejnoprávní úprava není toliko produktem transpozice směrnice Rady 85/274/EHS ve znění směrnice EP a Rady 1999/34/ES, ale rovněž navazujících harmonizačních snah - to zejména směrnice Rady 92/59/EHS, resp. směrnice EP a Rady 2001/95/ES, kteréžto dále rozvinuly kritéria rozhodná pro posouzení bezpečností výrobku zejména co do množství a kvality informací poskytnutých spotřebiteli výrobcem, popř. distributorem.

Tato kritéria, coby důležitá vodítka vedoucí k vysoké komplexitě zjištění skutkového stavu, budou nepochybně předmětem dokazování také v soukromoprávní linii sporů o náhradě škody způsobené vadou výrobku, neboť jsou jen bližším rozvinutím a zohledněním okolností stran způsobu uvedení výrobku na trh.

Jedná se například o otázky stanovení podmínek užití výrobku, určení jeho vlastností, životnosti, složení, způsobu balení, poskytnutí návodu - jeho obsahu, srozumitelnosti, stanovení způsobu a požadavků na prostředí užívání výrobku, označení výstrah, požadavků na údržbu, likvidaci, atp. Výčet je přitom demonstrativní. Těmito konkrétními kritérii je rozvinuto obecné pravidlo, že výrobek je bezpečný tehdy, pokud za běžných či rozumně předvídatelných podmínek užití nepředstavuje nebezpečí, popř. představuje při užívání výrobku pouze nebezpečí minimální.

Tímto se však veřejnoprávní regulace požadavků na bezpečnost výrobků uváděných na trh nevyčerpává, když bližší podmínky na kvalitu, bezpečnost, popř. označování výrobků stanoví dále zvláštní právní předpisy, např. zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, zákon č. 90/2016 Sb., o posuzování shody stanovených výrobků při jejich dodávání na trh, vč. řady dalších zákonů (zejména regulace ve zdravotnictví) a prováděcích předpisů (například požadavky na tlaková zařízení, hračky, atp.).

Ve vztahu ke speciálními právními předpisy regulovaným výrobkům se pak při dodržení speciálních právních norem stanoví nevyvratitelná právní domněnka bezpečnosti výrobku a ve vztahu k výrobkům, jichž se evropské právo nedotýká, se pak tyto považují za bezpečné tehdy, splňují-li požadavky právních předpisů členského státu, kde je výrobek uveden na trh za předpokladu naplnění shora uvedených kritérií a podmínek obecné bezpečnosti výrobku, eventuálně podle české technické normy, která přejímá Komisí odkazovanou evropskou normu.

U výrobků speciálními právními předpisy neregulovaných by pak měl správní orgán posoudit bezpečnost výrobku dle české technické normy, národní technické normy, doporučení Komise, pravidel správné praxe, stavu vědy a techniky a rozumného očekávání spotřebitele.[3]

Subjekty odpovědné za vadnost - nebezpečnost výrobku

Jak bylo řečeno výše, soukromoprávní i veřejnoprávní úprava je transpozicí evropské regulace. V důsledku této skutečnosti obě právní větve zakotvují odpovědnost týž osob, jakkoliv pracují s odlišnými pojmy.

Z hlediska práva soukromého je stanovena solidární odpovědnost samotných výrobců, dále tzv. kvazi-výrobců[4] (coby osob, které výrobek či jeho část označily svým jménem, ochrannou známkou nebo jiným způsobem) a dovozců (tj. osob, které importovaly výrobek na unijní trh v rámci svého podnikání). Nelze-li určit žádnou osobu odpovědnou dle předchozí věty, je k náhradě škody dále povinen každý dodavatel výrobku, který poškozenému v přiměřené lhůtě výrobce (ve smyslu § 2939 NOZ) neidentifikuje.

ZOBV stanoví fikci, kdy je konkrétní osoba považována za výrobce, s tím, že oproti NOZ označuje dodavatele za distributora. Oproti NOZ je úprava čitelnější, neboť je z ní explicitně zřejmé, že cílem regulace je zajistit efektivní dozor nad trhem EU. Za výrobce je pak (nad rámec NOZ) považován i zplnomocněný zástupce výrobce ze třetí země, coby osoba zmocněná k jednání za výrobce, což je důsledkem implementace směrnice EP a Rady 2001/95/ES.

Předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku a liberační důvody

Odpovědnost za škodu je odpovědností objektivní. Nevyžaduje se zavinění výrobce. Poškozený musí prokázat škodu, vadu a příčinnou souvislost mezi vadou a škodou. Škodou je ve smyslu směrnice míněna škoda na zdraví a majetková škoda nad 500 EUR s tím, že není dotčena vnitrostátní právní úprava stran povinnosti k náhradě nemajetkové újmy.[5]

Liberace škůdce je upravena v ustanovení § 2942 NOZ a je opět transpozicí liberačních důvodů směrnice. Liberace škůdce je tak možná tehdy, pokud tento prokáže, že: (a) neuvedl výrobek na trh (směrnice užívá obratu „do oběhu“), (b) lze důvodně předpokládat, že vada v době uvedení na trh neexistovala nebo nastala později, (c) výrobek nebyl určen pro podnikatelské účely a v rámci podnikatelské činnosti - tj. výrobek nebyl určen k prodeji za účelem zisku, popřípadě k reklamním účelům, (d) vada výrobku je důsledkem plnění právních norem závazných pro výrobce, (e) stav vědeckých a technických znalostí v době, kdy škůdce uvedl výrobek na trh, neumožnil zjistit jeho vadu a konečně - v případě škůdce, který vyrobil pouze součást vadného výrobku – tehdy, pokud (f) prokáže, že vada výrobku spočívá v jeho konstrukci, do něhož byla součást zapracována nebo, že ji způsobil návod k výrobku.

Nad rámec zákonných ustanovení je rovněž třeba odkázat na čl. 8 směrnice, který zakotvuje možnost částečného snížení povinnosti k náhradě škody tehdy, pokud je s přihlédnutím k okolnostem škoda způsobena jak vadou, tak zaviněním poškozené osoby popř. tím, za jehož jednání poškozený odpovídá.

Ve vztahu k úpravě obsažené v ZOBV, která neřeší konkrétní případy způsobené škody, ale dozor orgánů veřejné moci nad bezpečností výrobků, zakotvuje tato úprava deliktní odpovědnost výrobce a distributora pro případ uvedení výrobku na trh.

Cílem je vytvoření mechanismů preventivní kontroly bezpečnosti na trh uváděného výrobku (formou opatření řádné dokumentace k výrobku, opatření výrobku informacemi umožňujícími identifikovat výrobce, popř. stanovením povinnosti označit sérii výrobku, provádění pravidelného odebírání vzorků výrobků a jejich testování, zastavení distribuce), stanovení přísné informační povinnosti ve vztahu k zákazníkovi o povaze výrobku (návody k použití, instalaci, opravě, likvidaci výrobku, upozornění na rizika spojená s užíváním výrobku, informace o nebezpečnosti výrobku) a zakotvení povinnosti součinnosti při stahování výrobku z trhu (umožnění vrácení výrobku na náklady výrobce či distributora, spolupráce s orgány dozoru) s tím, že za jednotlivé přestupky může být uložena pokuta do výše 50 000 000 Kč. Skutkové podstaty jednotlivých přestupků výrobce či distributora nejsou důsledkem transpozice směrnice č. 85/374/EHS, ta jí avizovanou správní linii – tj. provádění dozoru nad kvalitou výrobků – dále nerozvádí, ale jsou výsledkem implementace ostatní unijní regulace týkající se dozoru nad unijním trhem a pohybem zboží (zejména směrnice 2001/95/ES).

Závěr

Text si kladl za cíl reflektovat a upozornit na původ speciální úpravy odpovědnosti za vady způsobené vadou výrobku a rovněž upozornit na přesah této odpovědnosti do roviny veřejného práva, která je s případným řešením odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku úzce spjata.

Advokátní kancelář JELÍNEK & Partneři s.r.o.

Mgr. Filip Losert

Pardubice - Dražkovice 181, PSČ 533 33

Praha – Truhlářská 1108/3, PSČ 110 00

tel./fax: +420466310691 gsm: +420 724 794 986

www.advokatijelinek.cz

Napsáno dne 27. 3. 2019

[1] Směrnice Rady 85/374/EHS

[2] Švestka, Dvořák, Fiala: Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: 2014.

[3] Viz § 3 zákona č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků.

[4] Hulmák a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014), 1. vydání

[5] Článek 3 a 9 směrnice 85/374/EHS.