Postoupení pohledávky dlužníka jako zvýhodňující právní úkon v insolvenčním řízení
Jedním z právních úkonů, jejichž neúčinnost je relativně často předmětem incidenčních sporů, je také úplatné postoupení pohledávky dlužníka na třetí osobu (často za nominální hodnotu). Touto třetí osobou obvykle bývá věřitel dlužníka, který tak cenu za postoupení pohledávky dlužníkovi reálně nezaplatí, ale vzájemné pohledávky jednostranně započte a nově nabytou pohledávku poté sám uplatňuje u nového dlužníka.
Vzhledem k tomu, že dlužník se v době postoupení již často nachází v úpadku, není ani dle odborné veřejnosti zcela zřejmé, zda takového právní jednání naplňuje znaky negativního vymezení zvýhodňujícího právního úkonu dle § 241 odst. 5 písm. b) IZ.
Podle tohoto ustanovení zvýhodňujícím právním úkonem není právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.
V názoru na tuto právní otázku se zatím zásadně liší názor Vrchního soudu v Olomouci, podle kterého se o odporovatelný právní úkon spíše nejedná, a Vrchního soudu v Praze, který má za to, že takové jednání je zvýhodňujícím právním úkonem.
Nejdůležitějším rozhodnutím na podporu závěru, že postoupení pohledávky dlužníka za účelem provedení následného započtení není odporovatelným právním úkonem, je rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 13 VSOL 8/2012, ve kterém soud uvádí následující: „Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že dohoda o vzájemném zápočtu pohledávek a závazků uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným dne 26.10.2009 je právním úkonem učiněným za podmínek obvyklých v obchodním styku, byť uzavření této dohody bezprostředně předcházelo uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, na základě které dlužník postoupil žalovanému za úplatu část své pohledávky. (…) Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně i v tom, že na základě dohody o vzájemném zápočtu obdržel dlužník přiměřené protiplnění, když byla uhrazena v plné výši jeho pohledávka za žalovaným z titulu smlouvy o postoupení pohledávky.“
Zcela opačný názor dlouhodobě zaujímá Vrchní soud v Praze například ve svých rozhodnutích ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 104 VSPH 380/2014 a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 101 VSPH 470/2014, kde zejména přiměřeně aplikuje závěry Nejvyššího soudu k neúčinnosti právních úkonů dle § 42a starého občanského zákoníku a § 16 zákona o konkurzu a vyrovnání: „Vědomost osoby, v jejíž prospěch dlužník žalobou odporované úkony učinil, o úpadku dlužníka je relevantní skutečností z hlediska, posouzení zda se jedná o zvýhodňující právní úkon ve smyslu § 241 IZ, jen tehdy, jestliže se posuzuje neúčinnost tzv. ekvivalentního právního úkonu, tj. právního úkonu učiněného za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě něhož dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch (§ 241 odst. 5 písm. b) IZ). (…) O takovýto ekvivalentní úkon však jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníkovi opravdu (reálně) dostane jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.6.2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, zveřejněný pod č. R 30/2009). Ve svém rozsudku ze dne 29.4.2010, sp.zn. 29 Cdo 4886/2007 přitom Nejvyšší soud ČR uzavřel, že kupní smlouva je právním úkonem zkracujícím věřitele, pokud by se v důsledku dohody o započtení kupní ceny na pohledávku kupujícího dlužníkovi za prodaný majetek žádného skutečného (reálného) protiplnění (z nějž by mohli jiní konkursní věřitelé uspokojit své pohledávky) nedostalo.“
Ke konfrontaci obou přístupů poprvé došlo v řízení vedeném u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 102 VSPH 117/2015, ve kterém žalovaný věřitel v rámci své obrany odkazoval na výše citované rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. Argumentace Vrchního soudu v Praze je v tomto rozhodnutí dosti nepřesvědčivá, protože jediným důvodem odmítnutí dané námitky je skutečnost, že v případě sp. zn. 13 VSOL 8/2012 bylo na rozdíl od projednávaného případu započítávání pohledávek mezi stranami obvyklé.
Tento argument je navíc v zásadním rozporu s rozhodnutím sp. zn. 13 VSOL 8/2012, podle kterého je započtení zákonem upravený a mezi podnikatelskými subjekty zcela běžný způsob zániku závazků, jehož obvyklost v obchodním styku by se měla vykládat obecně a nikoliv mezi konkrétními subjekty právního vztahu.
Velice zvláštní je na tomto rozhodnutí také to, že soud nejprve s odkazem výše uvedenou na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že nebylo poskytnuto reálné protiplnění, dále v souladu s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci závěr o existujícím protiplnění připustí a nakonec potvrdí existenci zvýhodňujícího právního úkonu z důvodu chybějících podmínek obvyklých v obchodním styku (neexistence praxe provádění zápočtů mezi stranami).
Z výše uvedeného je zřejmé, že si soudy s daným případem zatím zcela neví rady a všichni s napětím očekávají první rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci při aplikaci § 241 odst. 5 písm. b) IZ. Vzhledem k tomu, že již bylo v posledních měsících podáno v podobných případech několik dovolání, můžeme očekávat vyřešení této zajímavé právní otázky již každou chvíli.
Dle našeho názoru se zřejmě soudní praxe ustálí někde mezi oběma výše uvedenými závěry a spíše než poskytnutí reálného protiplnění může hrát roli (ne)existence podmínek obvyklých v obchodním styku, které by dle našeho názoru měly být posuzovány nikoliv obecně, ale individuálně dle okolností každého případu. Právě důsledné posouzení splnění těchto podmínek může zajistit, aby se věřitelé nemuseli obávat, že každé postoupení pohledávky i za zcela standardních podmínek obchodního styku bude po několika letech přiznáno neúčinným, a současně se zamezilo účelovému vyvádění majetku na úkor ostatních věřitelů.
Advokátní kancelář JELÍNEK & Partneři s.r.o. Mgr. Ing. Miroslav Polach Pardubice - Dražkovice 181, PSČ 533 33 tel./fax: +420466310691 gsm: +420 724 794 986 www.advokatijelinek.cz