Soudní dvůr Evropské unie se bude opět zabývat hypertextovými odkazy
Porušování autorských práv na internetu je v dnešní době velmi aktuálním tématem díky stále narůstajícímu významu celosvětové sítě v životě běžného občana. Jednou z nejvíce řešených otázek v oblasti nehmotného práva duševního vlastnictví je v těchto dnech sdílení hypertextových odkazů k autorským dílům. I odborná veřejnost u nás stále zůstává rozdělená, zda či za jakých podmínek dochází ke sdělování díla veřejnosti podle § 12 autorského zákona při sdílení tzv. „hyperlinků“. Jako určité vodítko může posloužit dosavadní činnost Soudního dvora Evropské Unie, který se v několika judikátech z posledních let tímto tématem zabýval.
Shrnutí dosavadní činnosti Soudního dvora
Za nejdůležitější rozhodnutí, z jehož východisek Soudní dvůr dodnes vychází, lze považovat případ Svensson et al. v. Retriever Sverige AB. V případě Svensson se do sporu dostal švédský server, který agregoval hypertextové odkazy na novinové články, které se nacházely se na webových stránkách držitelů autorských práv k těmto článkům. Autoři článků měli pocit, že je hyperlinky omezováno jejich právo svobodně rozhodovat způsobu užití jejich díla, jak je autorům garantováno dle směrnice 2001/29/ES. Soudní dvůr situaci zhodnotil tak, že hypertextovým odkazem vskutku dojde ke sdělování díla veřejnosti, ovšem pouze za podmínek stanovených skrze výklad článku 3 odst. 1 směrnice 2001/29/ES, tedy v případě, kdy ke sdělování docházelo vůči „nové veřejnosti“, které dílo nebylo k dispozici při prvotním zveřejnění např. v situaci, kdy hypertextový odkaz umožňuje obejití technické ochrany umožňující přístup k dílu pouze autorizovaným uživatelům. Předmětné články zde byly původně zveřejněny vyvěšením a byly proto veřejně přístupné kterémukoli uživateli internetu, nemohlo tedy dojít ke sdělení díla nové veřejnosti, neboť již během prvotního zveřejnění byly široké veřejnosti k dispozici. Nebylo tedy zapotřebí získat svolení autorů článků, neboť se jejich autorská práva již „vyčerpala“ svolením k prvotnímu zveřejnění. Pro přesný výklad pojmů jako „sdělování“, „nová veřejnost“ či „sdělování veřejnosti“ Soudní dvůr odkázal na svoji předchozí judikaturu, kde se těmto termínům věnoval jako např. ve věci C607/11 ITV Broadcasting Ltd a další proti TV Catch Up Ltd., nebo ve věci C-403/08 Football Association Premier League.
Je třeba ovšem zmínit, že tento rozsudek, na němž se mimochodem v roli soudce zpravodaje podílel Jiří Malenovský, se u části odborné veřejnosti setkal se značnou nevolí. Za hlavní exces rozhodnutí bývá vnímáno zařazení hyperlinkingu jako sdělování díla veřejnosti. Technicky se totiž jedná o pouhý odkaz na stránku, kde se dílo nachází, dílo ve svém kódu neobsahuje, dílo je tedy bez načtení odkazované stránky nedostupné. V době vydání rozhodnutí mu bylo rovněž vyčítáno, že předběžnou otázku zodpověděl příliš úzce, nevěnoval se souvisejícím otázkám, a že při rozhodování vycházel pouze ze své předchozí judikatury bez toho, aby požádal o stanovisko generálního advokáta.
Na své rozhodnutí v případě Svensson Soudní dvůr nicméně navázal na podzim 2014 usnesením ve věci BestWater International GmbH v. Michael Mebes a Stefan Potsch. Rozdílný byl tento případ především v tom, že se zde řešila situace tzv. embedded linků, což je odkaz, při kterém se autorský obsah nachází na jiném serveru, ale je možné ho přímo zobrazit na původní stránce. Soudní dvůr zde opětovně zdůraznil, že samotný odkaz nezakládá užití díla jeho sdělováním veřejnosti, pokud na původní stránce, kde bylo dílo zveřejněné se souhlasem autora, je obsah veřejnosti volně přístupný a nedošlo k obcházení technických prostředků zabraňujících přístup k dílu. Stejně pak řešil i situaci obdobnou případu Svensson i v poměrně nedávném judikátu C More Entertainment.
Nevyjasněné otázky
Navzdory těmto judikátům však stále zůstávají oblasti, ve kterých Soudní dvůr doposud neposkytl odpovědi. Jedním takto neřešeným problémem zůstávají případy, kdy dojde ke sdílení odkazů k autorským dílům bez souhlasu držitele autorských práv, zejména na tzv. filehostingových serverech. Otázka, zda lze díla nahraná na filehostingové servery posuzovat podle stejného měřítka, jaké nastolil precedent Svensson, může být brzy zodpovězena díky nizozemskému Nejvyššímu soudu, který tuto věc předložil v předběžné otázce Soudnímu dvoru. Díky tomu může mít toto rozhodnutí v budoucnu, alespoň nepřímo, dopad i na české autorské právo.
Před nizozemský Nejvyšší soud v dubnu minulého roku dostal případ ve věci Geenstijl v. Sanoma. Geenstijl je nizozemský blog zabývající se bulvárním zpravodajstvím a novinkami ze světa celebrit. Na jeho webových stránkách vyšel v roce 2012 článek týkající se doposud nepublikovaných fotek nizozemské celebrity Britt Deckerové, které nafotila pro nizozemskou verzi magazínu Playboy, jehož vydavatelem je společnost Sanoma. V závěrečné části článku se pak nacházel hypertextový odkaz na australský web Filefactory.com, což je jedna z internetových stránek poskytujících filehostingové služby. O tom, že tento „hyperlink“ odkazoval na zmíněné fotky, nemohl být na první pohled pochyb, neboť tak bylo v článku jasně řečeno a daný odkaz byl navíc uvozen výřezem jedné předmětných z fotografií. Sanomě se podařilo zajistit odstranění fotek ze serveru Filefactory, Geenstijl ovšem reagoval přesunutím fotografií na jiný filehostingový server a uveřejněním odkazu na tuto novou stránku aktualizací prvotního článku. Navzdory rychlé reakci Sanomy i proti tomuto kroku se ovšem dosud nepublikované fotografie již nenávratně rozšířily po internetu.
Sanoma se věc rozhodla řešit soudní cestou a celý případ se dostal před Amsterodamský okresní soud. Ten se plně ztotožnil se stanoviskem žalobce a označil šíření hypertextových odkazů bez souhlasu držitele autorských práv na filehostingových serverech za porušení autorských práv sdělováním díla veřejnosti. Odvolací soud rozsudek soudu první instance částečně změnil, neboť dle jeho názoru dílo bylo v daném případě na internetu již před vytvořením odkazu volně k dispozici a použití hypertextového odkazu označil jako pouhý nástroj usnadňující nález tohoto díla podobně, jako když člověk užije záložku u knihy. Za jediné sdělování díla označil neoprávněné užití fotografického výřezu, který se nacházel v závěru článku vedle předmětných odkazů. Proti tomuto rozhodnutí se obě strany dovolaly a případ se dostal před nizozemský Nejvyšší soud.
Nejvyšší soud nejprve extenzivně analyzoval rozhodnutí Soudního Dvora EU v případech Svensson a BestWater a došel k závěru, že tyto rozhodnutí neposkytují k dané věci dostatečné odpovědi a nelze je tedy aplikovat, neboť v nich došlo k poskytování hypertextových odkazů k dílům, která byla na internetu legálně k dispozici, kvůli čemuž Soudní dvůr otázku absence prvotního souhlasu držitele autorských práv přímo neřešil. Případ byl tedy pozastaven s tím, že byla podána předběžná otázka.
Z dotazů, které Nejvyšší soud ve svém předběžné otázce položil Soudnímu dvoru, stojí za zmínku zejména následující:
Dojde ke sdělování díla veřejnosti v případě, kdy osoba odlišná od držitele autorských práv použije hypertextový odkaz na svých stránkách, aby odkázal na stránky třetí osoby, která je přístupná široké veřejnosti a na které je dílo zpřístupněno bez souhlasu držitele autorských práv?
Lišila by se odpověď, pokud by dílo již bylo před poskytnutím předmětného odkazu zpřístupněno široké veřejnosti se souhlasem držitele autorských práv?
Je v této situaci relevantní, zda osoba sdílející hypertextový odkaz si je, či alespoň měla být, vědoma, že jí nebyl poskytnut souhlas držitele autorských práv?
Pokud je odpověď na otázku 1) negativní, dojde ke sdělování (či může dojít) v případě, kdy stránka, na kterou hyperlink odkazuje, může být, ač s obtížemi, nalezena širokou veřejností, takže ve výsledku hypertextový odkaz usnadňuje nalezení předmětného díla?
Vzhledem k mezerám, které zde zůstaly po rozhodnutích Svensson, Bestwater a další bude zajímavé sledovat, jak se Soudní dvůr zodpoví dotazy v případě Sanoma. Už teď je ovšem jasné, že to nebude naposledy, kdy se před Soudní dvůr vypořádává s otázkou sdělování díla na internetu, neboť na podzim minulého roku mu byla položena další předběžná otázka, tentokrát v případě Stichting Brein, která řeší, zda při neoprávněném sdělování audiovizuálního díla na internetu může být zodpovědný i tvůrce mediálního přehrávače umožňujícího zobrazení tohoto díla.
Advokátní kancelář JELÍNEK & Partneři s.r.o.
Mgr. Martin Souček
Pardubice - Dražkovice 181, PSČ 533 33
tel./fax: +420466310691
gsm: +420724794986
www.advokatijelinek.cz