Právní úprava pokračování v trestném činu a spáchání recidivy u přečinu krádeže

V tomto článku se budu krátce věnovat problematice právní úpravy přečinu krádeže, zejména s ohledem na postihování případů speciální recidivy a současné pojetí pokračování v trestném činu. V trestněprávní praxi nezřídka dochází k případům, kdy se pachatelé opakovaně dopouštějí bagatelní majetkoprávní trestné činnosti a s ohledem na platnou a účinnou úpravu hmotného práva jsou jim ukládány až nepřiměřeně dlouhé tresty.

Trestný čin krádeže upravuje ustanovení § 205 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), když toto protiprávní jednání může být dle svého provedení a způsobeného následku přečinem, zločinem, ale také i zvlášť závažným zločinem, k čemuž ovšem dochází spíše jen v mimořádných případech. Pro účely tohoto článku budeme o krádeži smýšlet téměř výhradně jako o přečinu. Ustanovení prvého odstavce předmětného ustanovení obsahuje základní skutkovou podstatu krádeže, kdy mezi laickou veřejností je jejím nejznámějším prvkem hranice způsobené škody v nikoli nepatrné výši, tedy částky dosahující nejméně pět tisíc korun. Kromě toho jsou také kriminalizovány další formy odcizení věci, kde již není potřeba, aby její hodnota dosahovala alespoň právě oněch pět tisíc korun, nicméně to už by bylo na jinou úvahu.

Ovšem z hlediska zaměření tohoto článku je stěžejní zákonná úprava trestání speciální recidivy krádeže ve smyslu § 205 odst. 2 trestního zákoníku. Pokud je pachatel, který byl v posledních třech letech za krádež odsouzen nebo potrestán, pravomocným odsuzujícím rozsudkem z krádeže opětovně uznán vinným, je ohrožen v krajním případě i nepodmíněným trestem odnětí svobody od šesti měsíců až do tří let. Zásadní je zde fakt, že již není vyžadováno, aby skutkem takového pachatele byla způsobena škoda v určitém rozsahu. V krajním případě se může stát, že za krádež Fidorky nebo mléčné čokolády bude pachateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a to jen proto, že byl v posledních třech letech za krádež již odsouzen.

Samozřejmě k takovému rozuzlení trestního řízení dochází zcela mimořádně, když standardně je v případě postihování majetkoprávní trestné činnosti využívána celá škála méně omezujících, alternativních trestů nebo i odklonů v trestním řízení. Až poté, co i podmíněné odsouzení nevede k nápravě pachatele, kdy dobrodiní poskytnutí zkušební doby a příslovečný damoklův meč v podobě hrozby ztráty svobody nemají odpovídající dopad na provinilého, nastupuje ultima ratio v systému trestů, tedy nepodmíněný trest odnětí svobody. Ani zde však odsouzený není ztracen – trestní řád zakotvuje možnost žádat o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Problematika tohoto institutu s ohledem na nejednoznačný výklad nutnosti očekávání, že odsouzený bude vést po propuštění řádný život, jako jedné z podmínek pro kladné rozhodnutí, však přesahuje rozsah a zaměření právě čteného pojednání.

V právní praxi naší advokátní kanceláře se poměrně často setkávám s případy, kdy se klienti sériově dopouští bagatelních krádeží a mnohým z nich jsou opravdu ukládány i nikoli nevýznamné nepodmíněné tresty odnětí svobody. Je pravdou, abych zde nekřivdil českým orgánům činným v trestním řízení, především soudům, že před takovým verdiktem již dostali několik šancí navrátit se ze šikmé plochy a byly jim ukládány různé alternativní tresty.

S problematikou opakovaného páchání méně závažné trestné činnosti, která je realizována prostřednictvím většího množství dílčích útoků – krádeží úzce souvisí otázka právní úpravy pokračování v trestném činu ve smyslu ustanovení § 116 trestního zákoníku. Tato forma trestním právem sankcionovaného jednání spočívá v páchání dílčích útoků, které jsou vedeny jednotným záměrem, naplňují skutkovou podstatu téhož trestného činu a jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.

Takové jednání je pro určitou skupinu našich klientů typické. Často se jedná o případy, kdy pachatelé soustavně odcizují jednu skupinu zboží, a to i např. v prodejnách téhož obchodního řetězce. Mezi další oblíbené cíle patří zásoby pohonných hmot v osobních vozidlech nebo dokonce motorových vlacích. Pokud se bude jednat o krádeže v alespoň přibližně pravidelném rytmu (nikoliv s velkými časovými rozestupy) a geograficky přiměřeně koncentrované, které budou současně provedeny podobným způsobem, budou naplněny všechny zákonné znaky pokračování v trestném činu.

Důležitou pro pochopení daného tématu je skutečnost, že vždy po právní moci usnesení o zahájení trestního stíhání podle ustanovení § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, kterým se pachatel dostal do procesního postavení obviněného ve vztahu k dalším dílčím skutkům, dochází k přetržení pokračování v trestném činu. Je třeba si nyní položit otázku, jaké jsou praktické dopady kvalifikace protiprávního jednání jakožto pokračování v trestném činu? Nejzásadnější význam je ten, že při této formě trestněprávního jednání se u jednotlivých dílčích útoků sčítá způsobená škoda, což má nezanedbatelný vliv na právní kvalifikaci. Mimo jiné v závislosti na výši způsobené škody bude pachatel odpovědný buď za krádež v základní skutkové podstatě, nebo se u vyšší škody může jednat již o tzv. kvalifikovanou skutkovou podstatu, kde už hrozí pachateli citelnější postih.

Tento fakt může pro pachatele v závislosti na dalších okolnostech znamenat jak výhodu, tak také nevýhodu. Oba odlišné scénáře můžeme ilustrovat na následujícím příkladu: pachatel, dříve bez problémů s veřejnoprávním aparátem, odcizí ve dvou případech jízdní kolo v hodnotě 25.001,- Kč, tedy dohromady způsobí škodu ve výši 50.002,- Kč. Pokud tyto dvě krádeže nebudou naplňovat všechny znaky pokračování v trestném činu, tak i přestože budou projednávány v jednom trestním řízení, nebude způsobená škoda pro účely právní kvalifikace skutku sčítána a pachatel se de iure dopustí dvakrát krádeže podle ustanovení § 205 odst. 1, písm. a) (potažmo dalších) tr. zákoníku a bude tedy ohrožen sazbou trestu odnětí svobody do dvou let.

Avšak diametrálně odlišná situace nastává, pokud zde budou dány všechny obligatorní znaky pokračování v trestném činu. Tehdy se naopak způsobená škoda sčítá, pachatel o dvě koruny překročí zákonnou hranici větší škody (viz ustanovení § 138 tr. zákoníku), a bude mu možné uložit trest odnětí svobody v rozmezí jednoho roku až pěti let! Je logické, že ve hře bude spousta dalších hodnotících parametrů, ať už vztahujících se k povaze a závažnosti trestného činu nebo k osobě a poměrům samotného pachatele, nicméně i tak jen vzhledem k přísnější trestní sazbě se pachatel může dostat do podstatně horší situace.

Nyní se dostávám k samému meritu mého zamyšlení – jak se v praxi vzájemně ovlivňují právní úprava postihování speciální recidivy podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a institut pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku. Jeden z našich klientů se dostal z různých více či méně závažných důvodů na své životní pouti na scestí a v období několika měsíců se dopustil většího množství skutečně bagatelních krádeží spotřebního zboží. Bohužel se v jeho případě nejednalo o první problém se zákonem a ani o první majetkoprávní delikt. V prvé řadě se na něj tedy vztahovala přísnější skutková podstata přečinu krádeže postihující opakované odcizování, za které je možné uložit šest měsíců až tři roky za mřížemi.

Hmotněprávní situace se u tohoto našeho klienta zamotává v tom, že přestože všechny jeho skutky naplňovaly každý z obligatorních znaků pokračování v trestním činu a v souhrnu by se pravděpodobně výše způsobené škody pohybovala v pásmu větší škody, díky vydání několika usnesení o zahájení trestního stíhání došlo k přetržení pokračování v trestném činu a náš klient byl tak za jednotlivé úseky krádeží postupně odsuzován. Tento fakt sám o sobě tak dramatický není, ale je nutné si uvědomit, že pachatel byl v době kratší tří let potrestán za krádež, proto za jakýkoli dílčí skutek byl ohrožen teoreticky až třemi roky nepodmíněného trestu odnětí svobody! V „konečném zúčtování“ tedy byl náš klient postižen mnohem citelněji.

Závěrem se nabízí otázka – jaká by tedy měla být v těchto případech právní úprava? V určitých situacích budou trestní předpisy de lege lata pro klienta a jeho obhájce výhodnější, jindy tomu bude naopak. Dal by se zvažovat apel na orgány činné v trestním řízení, aby prohloubily vzájemnou kooperaci a tam, kde by podle současné praxe docházelo k zbytečnému přetrhávání pokračování v trestném činu jednoznačně ke škodě jeho pachatele, by nedocházelo k dalšímu vydávání usnesení o zahájení trestního stíhání. I když platný a účinný trestněprávní kodex operuje dnes už s formálním pojetím trestného činu a hledisko společenské škodlivosti již není potřeba zkoumat pro samotný vznik trestní odpovědnosti, je třeba mít na paměti také účel trestu. Nebudu zakrývat, že u řady pachatelů je recidivující páchání trestných činů určitým životním stylem a u této skupiny osob provinivších se základním společenským normám zakotveným v obecně závazných právních předpisech lze často jen těžko hledat polehčující okolnosti nebo snad nějakou omluvu pro jejich jednání.

Potom je tu však další skupina nešťastníků, kteří se na šikmou plochu dostali někdy ani ne vlastní vinou a k páchání trestných činů je skutečně dohnala životní nouze. Když se k tomu přidá příslušnost k nějaké sociálně vykořeněné minoritě, nedostatek vzdělání a rodinného zázemí, často ztráta střechy nad hlavou, je někdy přečin krádeže jediným způsobem, jak si zajistit holé přežití. Bude pak vždy záležet na úvaze soudu, jak se při rozhodování vypořádá se všemi aspekty každého individuálního případu. Při takto tvrdě nastavené sazbě trestu odnětí svobody za recidivující, byť bagatelní, krádež bude tento postup obzvláště důležitý. Každopádně v oblasti sociální politiky, penitenciární a postpenitenciární péče mají český právní řád a příslušné autority dozajista prostor k vývoji.

Mgr. Tomáš Rejfek Advokátní kancelář JELÍNEK & Partneři s.r.o.