Peněžitá záruka jako opatření nahrazující vazbu a její úskalí
Institut vazby představuje nejzávažnější a bezesporu nejdiskutovanější zajišťovací prostředek upravený trestním řádem. Právě s ohledem na povahu institutu vazby, kdy se jedná o institut fakultativní a subsidiární, by vazba měla být užita jako opatření pouze tehdy, jestliže nejlépe povede k dosažení účelu trestního řízení a zároveň nelze toho účelu dosáhnout tak, aniž by bylo nepřiměřeným způsobem zasaženo do základních lidských práv a svobod obviněného. Trestní řád tak zakotvuje několik opatření, kterými lze nahradit vazbu, mimo jiné i peněžitou záruku.
Užití peněžité záruky jako institutu nahrazujícím vazbu je však omezeno jednak vazebními důvody, když nahradit vazbu peněžitou zárukou je možné pouze v případě vazby únikové a vazby předstižné, dále pak i okruhem trestných činů taxativně uvedených v trestním řádu v § 73a, u kterých není možné tohoto institutu využít.
Soud či soudce, v případě propuštění z vazby i státní zástupce, může ponechat obviněného na svobodě nebo ho na svobodu propustit, jestliže příjme složenou peněžitou záruku, jejíž výši určil. Přijetí peněžité záruky předchází návrh obviněného nebo jiné osoby, která nabízí složení peněžité záruky. Rozhodování o peněžité záruce je pak prakticky rozhodováním dvoufázovým, orgán rozhodující o vazbě musí nejprve vyslovit, že přijetí peněžité záruky je přípustné, určit její výši a způsob jejího složení. Po složení této záruky teprve rozhoduje o propuštění obviněného na svobodu nebo o jeho ponechání na svobodě.
Jak již bylo nastíněno výše, nejen osoba obviněného může navrhnout složení peněžité záruky jako náhradu za vazbu, nicméně může to učinit i osoba od obviněného odlišná. V případě, že je záruka nabízena jinou osobou, je podmínkou složení výslovný souhlas obviněného, nepostačuje, aby souhlas vyjádřil pouze obhájce obviněného, aniž by z toho byla zřejmá vůle obviněného. Osoba, která tuto záruku za obviněného nabízí, musí být ještě před jejím přijetím seznámena s podstatou obvinění a se skutečnostmi, v nichž je shledáván důvod vazby, aby mohla náležitě zvážit, zda peněžitou záruku za obviněného složí. Zároveň musí být obviněný a osoba, která tuto záruku složila, poučeni ohledně doby trvání záruky, důvodech, při kterých může peněžitá záruka připadnout státu nebo být použita na zaplacení peněžitého trestu nebo nákladů řízení, popř. v případě odsuzujícího rozsudku použita k úhradě pohledávky poškozeného. Poučovací povinnost soudu v tomto směru však nebývá vždy řádně splněna, když je poskytováno ve většině případů pouze formální poučení. Osoba skládající záruku za obviněného je tak ve snaze dostat obviněného z vazby ochotna udělat cokoliv, bez toho aniž by si byla vědoma všech důsledků složení peněžité záruky.
Právě touto poučovací povinností soudu se nedávno zabýval také Ústavní soud (nález Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2787/15, ze dne 14. 6. 2016), který uvádí, že je nutno z hlediska ochrany zájmů složitele vyžadovat, aby obecný soud, jako orgán ochrany základních práv a svobod před přijetím peněžité záruky ověřil, zda se osobě záruku skládající dostalo zákonem požadovaného poučení, protože bez ohledu na obecné označení tohoto institutu jako "kauce" je v případě, že peněžitou záruku složila jiná osoba než obviněný, její vrácení podmíněno nikoli budoucím "smluveným" chováním složitele, nýbrž obviněného, a to dokonce nejen budoucím, nýbrž i takovým, které mu je kladeno ve smyslu § 73a odst. 6 až 8 trestního řádu za vinu. Ústavní soud pak uzavřel, že v rámci splnění poučovací povinnosti jde i o ochranu zájmu státu a poškozené osoby, neboť v případě, že nebude řádně splněna poučovací povinnost soudem, pak toto vede k snížení účinnosti peněžité záruky, jelikož je následně vyloučeno užití postupu podle § 73a odst. 6 trestního řádu, což vede ke znevýhodnění poškozených osob. Pokud totiž osoba skládající peněžitou záruku za obviněného prokáže, že nebyla náležitě poučena podle § 73a odst. 1 a 9 trestního řádu o možných následcích svého jednání, je použití složené peněžité záruky podle § 73a odst. 7 trestního řádu k úhradě pohledávky poškozeného neústavním zásahem do vlastnického práva složitele záruky podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a současně neposkytnutím náležité soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Závěr:
V případech, kdy je peněžitá záruka skládána odlišnou osobou, než osobou obviněného, je třeba, aby soud splnil zákonem uloženou povinnost řádného a kvalifikovaného poučení dle ustanovení § 73a odst. 9 trestního řádu, přičemž toto poučení se musí osobě skládající peněžitou záruku dostát ještě před jejím složením, pozdější poučení již nemůže tento nedostatek poučení zhojit. V případě nedostatečného poučení by pak bylo vyloučeno užití postupu podle § 73a odst. 6 trestního řádu.
Zdroje: [1] VANTUCH, Pavel. Obhajoba obviněného. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 322 [2] ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, s. 886 – 887 [3]JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 4. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2013, s. 669 [4] nález Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2787/15, ze dne 14. 6. 2016
Advokátní kancelář JELÍNEK & Partneři s.r.o. Mgr. Hedvika Vítková Pardubice - Dražkovice 181, PSČ 533 33 Hradec Králové - Velké náměstí čp. 1, PSČ 500 03 tel./fax: +420466310691 gsm: +420 724 794 986 www.advokatijelinek.cz