Náhrada škody a nemajetkové újmy při výkonu veřejné moci z pohledu rozhodovací praxe

V právním řádu České republiky existuje systém mechanismů, který slouží k ochraně práv adresátů působení veřejné moci. V praxi bývá časté uplatnění nároků za náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím, nebo nesprávných úředním postupem (dále jen „zákon“). Článek se podrobněji zabývá analýzou vybraných rozhodnutí aktuální rozhodovací praxe, zejména pak konkrétními otázkami, kdy má poškozený na náhradu škody a nemajetkové újmy nárok a kritérii pro určení finanční výše nároků. V článku je proto uveden přehled současné judikatury.

Právní základ institutu odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci vychází ze znění Listiny, konkrétně z článku 36 odst. 3., který stanoví, že: „každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.“ Podmínky a podrobnosti jsou upraveny v uvedeném zákoně.

Zákon v § 7 a v § 13 stanovuje, kdy má poškozený na náhradu způsobené škody nárok. Zákon blíže pojem škody a rozsahu její náhrady neupravuje, a tato otázka se řídí příslušnými ustanoveními občanského zákoníku. Podle ustanovení § 31a zákona má pak poškozený nárok na úhradu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo úředním postupem způsobena škoda či nikoliv. Primárně se zadostiučinění poskytuje v penězích, pokud by nebylo možné nemajetkovou újmu nahradit jinak a samotné prohlášení o porušení práva by nebylo dostačující.

Přehled současné judikatury zabývající se konkrétními otázkami

Při posuzování nároku na úhradu nemajetkové újmy nemusí stěžovatel tvrdit konkrétní důvod vzniku nemajetkové újmy, stejně jako nemusí prokázat výši nemajetkové újmy, jak ve svém rozhodnutí uvedl Ústavní soud.[1] Stěžovatel se ve věci domáhal uhrazení přiměřeného zadostiučinění ve výši 25 000,- Kč za způsobenou nemajetkovou újmu za průtahy v řízení o udělení trvalého pobytu. Obecné soudy v této věci konstatovaly pouze porušení práva na spravedlivý proces bez přiznání nároku na náhradu újmy. Stěžovatel argumentoval tím, že: „přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a zákona není preventivním nástrojem proti nepřiměřené délce soudního řízení, naopak poskytuje následnou kompenzaci za již vzniklou újmu, a je tedy žádoucí, aby bylo poskytováno rychle, v zásadě v penězích a v dostatečné výši.“ Ústavní soud dal v řízení stěžovateli za pravdu. Z odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu dále plyne, že není ani zapotřebí předkládat tvrzení o vzniku nemajetkové újmy a o to spíše ne, kdy o existenci nesprávného úředního postupu (průtahů řízení) nebylo pochyb. Dalším argumentem obecných soudů byl věk stěžovatele, kdy soudy uvedly, že čtyřletému dítěti nemůže nárok na nemajetkovou újmu vzniknout. Ústavní soud uvedl, že takový právní závěr je v rozporu s právními principy, s právy stěžovatele na spravedlivý proces a ústavně garantovanému požadavku chránit nejlepší zájmy dítěte, jak požaduje Úmluva o právech dítěte.

V dalším řízení se Ústavní soud zabýval příčinami průtahů řízení,[2] kdy v řízení došlo k průtahům zejména z důvodu přerušení řízení na návrh stěžovatele. Ústavní soud se proto v této věci zabýval přiměřeností délky řízení, když uvedl, že: „otázku přiměřenosti délky řízení je nutno posoudit vždy ve světle konkrétních okolností daného případu, přičemž se berou v potaz zejména kritéria: počet stupňů soudní soustavy, které se věcí zabývaly, složitost věci, chování stěžovatele, postup státních orgánů a význam řízení pro stěžovatele.“ Dispoziční zásada účastníků řízení nezbavuje soudy povinnosti zajistit urychlené projednání věci, jak to požaduje článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Ústavní soud dal stěžovateli za pravdu. Z toho plyne závěr, že skutečnost přerušení řízení na návrh stěžovatele nelze klást pouze k tíži stěžovatele, neboť přerušení řízení stejně jako celé vedení řízení je na úvaze soudu.

Ústředním termínem zákona je pojem řízení, který se dle judikatury Ústavního soudu posuzuje materiálním hlediskem.[3] V konkrétní věci rozhodovaly správní orgány o umístění stavby a následně o změně rozhodnutí o umístění stavby. Formálně se jedná o dvě samostatná řízení, nicméně i přesto se věc hodnotí pro posouzení nároku stěžovatele jako řízení jediné, které skončilo až rozhodnutím o změně rozhodnutí o umístění stavby, neboť se jedná o řízení věcně a časově propojená, když ve druhém řízení došlo k napravení nezákonné části rozhodnutí o umístění stavby vydaného v prvním řízení. Délka a přiměřenost řízení se posuzuje jednotně v rámci obdobných souvisejících řízení, respektive řízeních sledující jeden společný účel.

Ústavního soud se zabýval i délkou řízení a průtahy v něm. Ve svém rozhodnutí[4] Ústavní soud konstatuje, že průtahy řízení způsobené vydáním rozhodnutí, které bylo později zrušeno, samo o sobě nárok na náhradu škody, respektive újmy, nezakládá. Nejedná se ovšem o otázku, kterou lze zodpovědět prostou odpovědí, respektive v různých případech můžeme dospět k různým závěrům. Všeobecně lze uvést, že vydání nezákonného rozhodnutí samo o sobě nárok nezakládá, nicméně jej lze i ve výsledném posuzování zohlednit. Záleží zde na konkrétních skutkových okolnostech případu a výsledném odůvodnění pro (ne)uplatnění nároku.

Výše nároku na náhradu škody a přiměřené zadostiučinění

V oblasti určení výše náhrady škody a přiměřeného zadostiučinění je judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu velmi bohatá. Tak například Ústavní soud stanovil[5], že náhrada škody může vzniknout i v souvislosti s procesní obranou účastníka řízení proti elektronickému platebnímu rozkazu, který byl vydán „omylem“, což také bylo v řízení nespornou skutečností. Pokud by nebyl elektronický platební rozkaz vadně vydán, stěžovatel by nemusel vynaložit finanční prostředky na právní zastoupení advokátem na svoji procesní obranu a škoda by mu tak nevznikla. Výše samotné škody se posuzuje jako účelně vynaložené náklady stěžovatele na advokáta ve smyslu příslušných ustanovení občanského soudního řádu, protože se jednalo o efektivní prostředek ochrany.

Nejvyšší soud se naopak zabýval posouzením významu řízení pro účastníka.[6] Skutečnost, zda má řízení pro účastníka nízký nebo vysoký význam se posuzuje u sporů na peněžitá plnění zejména z výše požadovaného plnění, a to včetně příslušenství a nákladů řízení. V řízení je zapotřebí zohlednit celý předmět z hlediska jeho významu, tedy vše, co je v daném řízení pro poškozeného v sázce.

Výše přiměřeného zadostiučinění se řídí zejména stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) v němž soud uvedl, že: „přiměřené zadostiučinění lze přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona, nebylo pravomocně skončeno.“ Nejvyšší soud dále ve svém rozhodnutí[7] uvedl, že soud, který rozhoduje v dalším odškodňovacím řízení bez ohledu na to, zda rozhoduje za trvání průtažného řízení či nikoliv, není nikterak vázán závěrem soudu dřívějšího odškodňovacího řízení, že průtažné řízení je či není nepřiměřeně dlouhé.

Při posuzování výše přiměřeného zadostiučinění je zapotřebí rozhodnutí individualizovat a nehodnotit věc podle předem daných tabulek a algoritmů výpočtu, jak uvedl Ústavní soud v souladu se Stanoviskem Nejvyššího soudu.[8] Konstatoval, že úkolem soudu v řízení je prověřit všechny okolnosti, které mohou mít vliv na výši náhrady, ať se jedná o ztrátu prestiže, narušení rodinných vazeb, zdravotní potíže, omezení pracovních příležitostí, doby trestního řízení, i řízení následných.

Odškodnění v trestním řízení

Zde nalezneme protiklad judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zejména ve výkladu ustanovení § 8, které Nejvyšší soud vykládá striktně jazykově,[9] když v případě vydání usnesení o zahájení trestního stíhání uvedl, že: „nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, obviněnému, který byl trestní věci zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, náleží nárok na náhradu škody jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost.“ Rozsudek byl ovšem zrušen Ústavním soudem,[10] který uvedl, že: „obviněnému náleží nárok na náhradu škody, i když nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ledaže by byly dány důvody zvláštního zřetele.“ Ústavní soud uvedl, že povinností obecných soudů, není pouze vyhledávat přímé pokyny v zákoně, ale je nutné z rozhodování soudů odstranit přepjatý formalismus.

Nárok na náhradu nemajetkové újmy se promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala rozhodná právní skutečnost. Ústavní soud například konstatoval,[11] že nelze akceptovat námitku promlčení z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy v případě, kdy bylo písemné vyhotovení konečného rozhodnutí ve věci obviněnému doručeno až po uplynutí šestiměsíční lhůty k uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným trestným stíháním a obviněný tak může v přiměření době, která není delší jak šest měsíců, svůj nárok na náhradu újmy uplatnit.

Uplatnění náhrady škody a nemajetkové újmy považuji za velmi důležitou oblast právní úpravy. Lze jím donutit orgány veřejné moci pod hrozbou finanční sankce, která se může dále přenést i na samotné jednotlivce, aby jednaly v souladu se zákonem, respektive pracovaly lépe a efektivněji. Poškození by měli své nároky vůči státu uplatňovat v co nejvíce případech, aby tak byl vyvíjen veřejný tlak na správné a včasné rozhodování a činnost těchto orgánů, a eliminovaly se tak excesy, které mohou velmi silně zasáhnout do sféry adresátů veřejné moci.

Advokátní kancelář JELÍNEK & Partneři s.r.o.

Mgr. Bc. Jindřich Jílek

Pardubice - Dražkovice 181, PSČ 533 33

Praha – Truhlářská 1108/3, PSČ 110 00

tel./fax: +420466310691

gsm: +420 724 794 986

www.advokatijelinek.cz

Napsáno dne 7. 1. 2019.

[1] Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 19/16

[2] Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15

[3] Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 2330/16

[4] Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15

[5] Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 3625/17

[6] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2490/2016

[7] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2600/2017

[8] Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15

[9] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007

[10] Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 35/09

[11] Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16