Autorská díla na internetu - nahrávání a stahování
S nástupem informačního věku se právní úprava internetu stává stále relevantnější otázkou. Internet byl během svého zrodu připodobňován ke zcela separátnímu světu absolutní svobody bez hranic, kde se dá existovat bez práva. Tato vize se ale nenaplnila. Praxe ukázala, že uživatelé si přejí určitou míru regulace internetu pro snadnější a bezpečnější vzájemnou komunikaci. Bez takové regulace by dnes nebylo možné provozovat služby, které mnozí pokládají za samozřejmost, jako je nakupování zboží přes internet či internet banking. Hudba, filmy, hry, programy či literatura, dokonce i tento článek je pro člověka k dispozici pouhým stisknutím tlačítka. Jaké jsou ale meze při stahování z internetu?
Chceme-li se blíže seznámit s problematikou autorských práv, je nejprve třeba nahlédnout do zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon (dále jen „AZ“). Ochranu autorského zákona totiž požívají pouze tzv. autorská díla. V AZ nalezneme ustanovení § 2 odst. 1, které v první větě kogentní formou stanovuje tři hlavní pojmové znaky (tzv. generální klauzule) definice autorského díla. Musí jít o:
dílo umělecké či vědecké, vyjádřeno resp. tvůrčím způsobem ztvárněno tak, aby bylo objektivně vnímatelné jako dílo literární či jiné dílo umělecké nebo vědecké,
jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora, ať umělecké či vědecké s tím, že základem je tvůrčí činnost jakožto činnost duševní,
vyjádření v jakékoli objektivně vnímatelné podobě (včetně podoby elektronické), nezávisle na rozsahu, účelu či významu díla. Irelevantní je i to, zda je vyjádřeno v této formě trvale nebo dočasně.
Literatura k těmto definičním znakům občas přidává: dílo není vyloučeno z ochrany podle dalších ustanovení autorského zákona.
Za dílo jsou podle AZ považovány nejen hudba či filmy, ale i počítačové programy či databáze, což jsou věci nehmotné, které do určité míry postrádají prvek jedinečnosti.
Základní druhy užití autorského díla na internetu
V kostce lze říci, že ze všech způsobů užití díla, které nalezneme v AZ, jsou pro prostředí internetu aplikovatelné pouze dvě metody. Jsou jimi zpřístupnění díla prostřednictvím internetu a stahování díla z internetu. Ostatní jsou podmíněny nakládáním s dílem v hmotné podobě, což u zcela nehmotného internetu je nemožné.
Zpřístupněním díla prostřednictvím internetu je de facto souběhem institutů rozmnožování díla (§ 13 AZ) a sdělování díla veřejnosti (§ 18 AZ). Zpřístupnění díla na internetu, neboli „upload“, je podle zákona bez souhlasu autora či osoby s jeho právy nakládající takřka vždy zakázán. Jedinou výjimkou jsou v tomto případě tzv. „zákonné licence“, mezi které se řadí např. řádně označené citace, díla úřední či díla zpravodajská.
Stahování díla z internetu, které bývá označované pojmem „download“, je činností, při které uživatel sítě vědomě a cíleně vytvoří datovou kopii díla, nejčastěji na svém pevném disku, které bylo předtím někým zpřístupněno na internetu. Dojde tak k rozmnožování díla podle § 13 AZ. Ne vždy je ale nepovolené stahování díla z internetu protizákonné. Vyjma výše zmíněných zákonných licencí zde hraje pro koncového uživatele klíčovou roli institut „volného užití díla“
Volné užití díla na internetu
Volná užití je upraveno v § 30 AZ, ve kterém zjistíme, že „za užití díla podle tohoto zákona se nepovažuje užití pro osobní potřebu fyzické osoby, jehož účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, nestanoví-li tento zákon jinak“. Hlavním vodítkem určujícím, kdy lze institut volného užití díla aplikovat, je tzv. třístupňový test, který nalezneme v §29 AZ. Jedná se o legální konstrukci, která byla přejata z mezinárodního a evropského práva, zejména článku 9 Bernské úmluvy, článku 13 dohody TRIPS, článku 10 odst. 1 WCT a článku 5 odst. 5 směrnice 2001/29/ES (tzv. „Informační směrnice“). Podmínky stanovené tímto testem jsou:
výslovný případ stanovený v zákoně, který výjimku stanovuje,
užití díla není v rozporu s běžným způsobem užití díla,
nejsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora.
Pokud tedy na internetu najdete pěknou písničku, je možné ji stáhnout pro soukromý poslech. Za volné užití se však již nepovažuje např. stažení hudby, která je následně přehrávána veřejnosti nebo prodána třetí osobě za zlomek ceny. Volné užití díla má však své meze. Již v definici volného užití díla se můžeme dočíst, že se vztahuje pouze na fyzické osoby. Koncový uživatel také nesmí při pořízení daného díla obcházet tzv. technické prostředky ochrany (DRM), kterými mohl autor své dílo zabezpečit. Z volného užití díla jsou rovněž vyňaty počítačové programy, elektronické databáze a záznamy audiovizuálního díla pořízeného při jeho provozování či přenosu (například nahrávání filmu na kameru v kině). Judikatura poměrně nedávno řešila otázku, zda při pořizování rozmnoženiny pro osobní užití je koncový uživatel omezen na pořízení pouze jedné kopie, což je závěr, ke kterému lze dojít skrze striktně jazykový výklad zákona. Zde soud stanovil, že při dodržení všech zákonných podmínek je možno takových rozmnoženin pořídit více.
Stahování z nelegálního zdroje
Jak je to ale se stahováním díla z ne zcela legálního zdroje? Na tuto otázku neexistuje v dnešní době zcela jednoznačná odpověď. Soudní dvůr EU tuto problematiku před rokem řešil na komunitární úrovni a v průlomovém rozhodnutí ve věci ACI Adam C-452/12 judikoval, že při rozmnožování pro osobní potřebu nesmí koncový uživatel pořídit rozmnoženinu z nelegálního zdroje. Soudní dvůr vidí hlavní problém v tom, že při stahování z nelegálního zdroje neobdrží autor tzv. náhradní odměnu za užití díla. Co však soud neřeší je to, jak a zda vůbec je běžný uživatel internetu schopný s jistotou rozlišit legální zdroj od zdroje nelegálního.
Problém posuzování legality zdroje už byl v minulosti na vnitrostátní úrovni některých unijních členů řešen. V Německu je například přímo v zákoně řečeno, že kopii lze pořídit pouze z legálního zdroje. U nás takové pravidlo výslovně neexistuje, česká úprava je v řešení této otázky velmi liberální a právní povahu zdroje rozmnoženiny neřeší. Konkrétní dopady tedy zatím rozsudek Soudního dvora na české právo spíše mít nebude. Česká judikatura navíc v minulosti stanovila, že kopírování z ilegálního zdroje automaticky nezakládá dle naší legislativy autorskoprávní (resp. trestněprávní) odpovědnost. V budoucnu by tak v ČR měl být nadále každý případ posuzován dle jeho individuálních charakteristik nezávisle na legalitě zdroje.