Stanovení výše výživného pro rodiče s vysokými příjmy
Právní úprava výživného pro dítě a základní kritéria pro určování jeho výše jsou obsaženy v § 910 a násl. občanského zákoníku. Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodujícího především odůvodněné potřeby oprávněného, jeho majetkové poměry, schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Dalším vodítkem pro soudy je § 915, dle kterého má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů, přičemž hledisko životní úrovně předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Dle § 917 platí, že za odůvodněné potřeby lze považovat i tvorbu úspor. Pro výpočet výživného existují pomocné, právně nezávazné tabulky Ministerstva spravedlnosti, dle kterých se výše výživného odvozuje od výše platu povinného, při zohlednění věku dítěte. Jak ale uvádí Adam Křístek, tyto tabulky upravují jen standardní situace, nezohledňují např. další vyživovací povinnost vůči jiným osobám (manžel), ani jiné sociální vztahy. Přesto by ale dle Ústavního soudu značný (extrémní) rozdíl mezi soudem stanoveným a „tabulkovým“ výživným, které představuje obvyklou soudní praxi, bez existence věcných důvodů, mohl představovat porušení ústavnosti.
Kritéria, ze kterých soudy při stanovení výše výživného vycházejí, jsou tedy stanovena pouze obecně, pomocné tabulky jsou doporučující, ale nezávazné, a soudům je ponechán poměrně široký prostor pro jejich uvážení a zohlednění všech relevantních faktorů. Minimální ani maximální výše výživného zákonem upravena není.
Otázkou výše výživného se nedávno zabýval i Ústavní soud, konkrétně řešil otázku, zda v případě rodičů s nadstandardními příjmy existuje nějaká maximální výše výživného (nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. III. ÚS 2298/15). Stěžovatelem byl otec s vysokými příjmy, kterému soudy prvního a druhého stupně vyměřily výživné na nezletilé dítě ve výši 100.000,- měsíčně, z toho 70.000,- Kč mělo být použito na tvorbu úspor. Na dlužném výživném měla být doplacena částka 800.000,- Kč. Dítě bylo svěřeno do střídavé péče rodičů s intervalem střídání po týdnu.
Otec rozhodnutí obecných soudů napadl ústavní stížností. Argumentoval mj. tím, že nemusí být nutně v zájmu dítěte, aby s bezmeznou samozřejmostí těžilo z vysoké životní úrovně rodičů. Uváděl, že soudy měly zohlednit i jeho právo na to, zvolit si způsob výchovy syna, tedy snažit se o to, aby syn získal zdravý a rozumný nadhled nad světem hmotných věcí a zbytečně neutrácel. Poukázal i na Úmluvu o právech dítěte, podle které má každé dítě právo na životní úroveň nezbytnou k pro jeho tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální vývoj (čl. 27). Kritériem je zde tedy vývoj dítěte, nikoliv životní úroveň rodičů.
Ústavní soud tedy řešil otázku, zda je povinností soudu stanovit výživné ve výši přímo úměrné majetkovým možnostem a schopnostem povinného. Ve svých úvahách Ústavní soud poznamenal, že obecné soudy by neměly při stanovování výše výživného odhlížet od obecných racionálních a mravních hledisek, ani od práv rodičů plynoucích z jejich rodičovské odpovědnosti. Zdůraznil, že péče o dítě a jejich výchova, je dle čl. 32 Listiny základních práv a svobod právem rodičů. Je to rodič, kdo rozhoduje o nastavení určité životní úrovně a způsobu společného života. Je právem rodičů rozhodnout, s kolika penězi má dítě v konkrétním věku hospodařit a naučit dítě hodnotě peněz. Podle Ústavního soudu nelze odvodit, že by mezi výživným a majetkovými možnostmi povinného měla být přímá úměra. Ačkoliv je v pořádku, je-li rodiči s nadstandardními příjmy vyměřeno nadstandardní výživné, jeho výše by měla mít určité hranice a soud se musí zamýšlet nad smyslem a účelem výživného. Stejnou životní úroveň rodičů a dětí je dle Ústavního soudu třeba vnímat ve způsobu života, využívání kulturních, sportovních a společenských možností. Dítěti musí být umožněno žít takovým stylem života, který by je ve srovnání s ostatními členy rodiny nevylučoval, nebo který by nevytvářel neodůvodněné rozdíly. Smyslem právní úpravy výživného je zajistit pro dítěte srovnatelné podmínky s těmi, jaké by mělo, kdyby rodiče žili spolu a řádně se o dítě starali. Dospěl k závěru, že bylo porušeno právo stěžovatele na výchovu dítěte a napadená rozhodnutí zrušil. Uvedl, že ponechává na judikatuře obecných soudů, aby stanovily, jakou částku lze považovat za přiměřenou k výživě a spoření.
Ústavní soud tak zajímavým způsobem přispěl k interpretaci obecných ustanovení občanského zákoníku týkajících se výše výživného. Nakolik tento nález ovlivní rozhodovací praxi obecných soudů, se ale teprve ukáže.
Advokátní kancelář JELÍNEK & Partneři s.r.o.
JUDr. Adéla Hradilová
Pardubice - Dražkovice 181, PSČ 533 33
tel./fax: +420466310691
gsm: +420 724 794 986
www.advokatijelinek.cz