Aktivní a pasivní legitimace ve věci bezdůvodného obohacení
Bezdůvodné obohacení je občanským zákoníkem definováno jako obohacení bez spravedlivého důvodu. Kdo se takto obohatí, musí „ochuzenému“ vydat, oč se obohatil. V následujícím odstavci je pak demonstrativní výčet skutkových podstat, kterými jsou plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávní užití cizí hodnoty a plnění něčeho, co měl obohacený po právu plnit sám. Vzhledem k tomu, že se nejedná o výčet vyčerpávající, je možné mezi skutkové podstaty bezdůvodného obohacení zahrnout i skutkové podstaty, které byly vyjmenovány v občanském zákoníku účinném do 31. 12. 2013, tedy např. plnění z neplatného právního důvodu.
V praxi často tyto skutkové podstaty nejsou rozlišovány a o nároku na bezdůvodné obohacení bývá rozhodováno bez ohledu na to, na základě kterého ze shora uvedených (případně jiných) skutkových podstat bezdůvodné obohacení vzniklo.
Jsou však případy, kdy je tato skutková podstata významná do té míry, že na ní stojí úspěch a neúspěch ve věci. Takovým případem je např. aktivní a pasivní legitimace. Osoba, která se obohatila na základě neplatné smlouvy, může být odlišná od osoby, která by se obohatila při neexistenci této smlouvy za jinak stejných skutkových okolností. To stejné platí o osobě ochuzeného.
Tento zásadní rozdíl je markantní zejména u nájemních a podnájemních vztahů, respektive u užívání cizí věci bez právního důvodu. Pakliže se chce majitel nemovité věci domáhat bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním této jeho věci „bez spravedlivého důvodu“, musí rozlišit, po kterém subjektu bude tuto částku požadovat, zda po „nájemci“, se kterým má uzavřenou neplatnou nájemní smlouvu, nebo po „podnájemci“, který věc reálně užívá.
Odpověď na tuto věc dala již za účinnosti zákona č. 40/1946 Sb., občanského zákoníku, judikatura, která je dle našeho názoru použitelná i v současnosti.
V soudním řízení vedeném před Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 56 C 103/99 byla řešena situace, kdy se žalobce, coby vlastník nemovité věci, domáhal vydání bezdůvodného obohacení vůči skutečnému uživateli této věci, který ji užíval jako domnělý podnájemce (žalovaný). Mezi vlastníkem nemovité věci (žalobcem) a třetí osobou, jakožto nájemcem, byla uzavřena nájemní smlouva, která však nebyla platná. Tento „nájemce“ posléze uzavřel s žalovaným, jakožto podnájemcem, podnájemní smlouvu. Vzhledem k tomu, že podnájemní vztah je vůči vztahu nájemnímu vztahem akcesorickým, nebyla platně uzavřena ani podnájemní smlouva. Jak již vyplývá ze shora uvedeného, vlastník nemovité věci se domáhal vydání bezdůvodného obohacení vůči „podnájemci“. Případ se dostal až k Nejvyššímu soudu, který rozhodoval právní otázku "zda existence neplatné smlouvy uzavřené mezi osobou, která nemá žádná práva k věci vlastníka, a třetí osobou, zbavuje vlastníka aktivní legitimace k podání žaloby o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním jeho věci třetí osobou“. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 19. 10. 2005, čsp. Zn. 33 Odo 1108/2004, vyřešil následujícím způsobem:
Přestože je nájemní smlouva od počátku neplatná, bylo na jejím základě plněno, a to tak, že ze strany žalobce bylo „nájemci“ umožněno předmětnou nemovitou věc užívat. Skutečnost, že ji neužíval osobně, ale že následně po uzavření nájemní smlouvy uzavřel se souhlasem pronajímatele podnájemní smlouvou, na jejímž základě umožnil žalovanému, aby nemovitou věc, která mu byla pronajata, užíval, nečiní ze žalovaného příjemce plnění ze strany žalobců. Účastníkem neplatné nájemní smlouvy zůstal nadále „nájemce“, jemu bylo ze strany žalobce, jakožto vlastníka, pod dojmem platnosti nájemní smlouvy poskytováno sjednané plnění (tzn. umožněno užívání předmětné nemovité věci) a pouze po něm může vlastník této věci požadovat, aby mu toto plnění vydal. Je pak irelevantní, jakým způsobem nájemce konzumoval plnění, kterého se mu na základě neplatné nájemní smlouvy dostávalo. Podnájemní smlouva uzavřená mezi nájemcem a žalovaným - coby neplatný právní úkon - s sebou nese důsledky bezdůvodného obohacení pouze mezi těmito jejími účastníky, kdy každý z nich je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Vztah mezi žalovaným „podnájemcem“ a vlastníkem tím založen nebyl. Jinými slovy řečeno, nebyla-li mezi žalobci a žalovanou uzavřena žádná smlouva (nebyli účastníky téže smlouvy), nemohou si - logicky vzato – ani ve smyslu ustanovení § 457 ObčZ vzájemně vracet, co podle ní dostali. Žalobce (vlastník) tedy není aktivně legitimován požadovat po žalovaném („podnájemci“) vydání bezdůvodného obohacení, které mu vzniklo užíváním nemovité věci na základě neplatné podnájemní smlouvy.
Obdobnou situaci řešil Nejvyšší soud také ve svém rozhodnutí ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003, kde přiznal vlastníkovi nemovité věci právo domáhat se bezdůvodného obohacení vůči „nájemci“, se kterým uzavřel neplatnou nájemní smlouvu, byť tuto věc fakticky užívala na základě „podnájemní smlouvy“ třetí osoba.
Nyní porovnáme, jak by se situace změnila, pokud by osoba, která v předchozím případě vystupovala jako podnájemce, neměla s nájemcem uzavřenou (byť neplatnou) podnájemní smlouvu. Nemovitou věc by třetí osoba užívala např. na základě nájemní smlouvy s vlastníkem uzavřené až poté, co pronajímatel uzavřel nájemní smlouvu s jiným nájemcem. Z tohoto důvodu by byla nájemní smlouva uzavřená s touto třetí osobou (vystupující v předchozím případě jako podnájemce) neplatná. Ačkoliv totožná osoba užívá neoprávněně totožnou nemovitou věc, aktivně legitimovaným bude tentokrát vlastník nemovité věci, neboť to je právě on, s kým byla uzavřena neplatná smlouva. Byl-li však nájemce (osoba, se kterou byla jako první uzavřena nájemní smlouva) ve svém nájmu takovou třetí osobou rušen, může se domáhat slevy z nájmu vůči vlastníkovi dle ust. § 2212 odst. 3 občanského zákoníku, tedy není tomu tak, že by vlastník nemovité věci mohl inkasovat nájem za stejnou věc dvakrát.
Závěrem dodáváme, že povinnost soudů zkoumat skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení byla v roce 2016 judikována také Ústavním soudem v nálezu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3822/15, jehož právní věta zní:
„Předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je získání majetkové hodnoty jedním subjektem na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna projevila negativně. Proto je aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, tedy subjekt, v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot; pasivně legitimován je ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít. Toto pravidlo pro určení aktivní a pasivní věcné legitimace je třeba důsledně aplikovat u jednotlivých skutkových podstat bezdůvodného obohacení, typicky při odlišení bezdůvodného obohacení vzniklého bez právního důvodu a plněním z neplatné smlouvy. Jeho nerespektování vede k porušení spravedlivého procesu garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a k porušení práva na ochranu majetku zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“
Advokátní kancelář JELÍNEK & Partneři s.r.o.
Mgr. Simona Votřelová
Pardubice - Dražkovice 181, PSČ 533 33
tel./fax: +420466310691
gsm: +420 724 794 986
www.advokatijelinek.cz