Vytrvalost | Tradice | Odhodlání

otevřít menu zavřít menu

Právo na svobodnou volbu lékaře v konfrontaci s právem odmítnout pacienta

Úvod

Vnímání zdravotnické péče a vztah pacientů a lékařů, respektive i jiných zdravotnických pracovníků v posledních letech prochází zásadním vývojem, kdy zdravotnictví se stává více či méně službou a dříve zažité systémy direktivního poskytování zdravotních služeb se pomalu a jistě boří. Z pacienta se stává klient, který si žádá nejen odpovídající služby, ale i zároveň odpovídající zacházení a přístup. Vztahy ve zdravotnictví se tak více přibližují pravidlům trhu v oblasti služeb. I přesto se však vzhledem ke specifické podstatě péče o zdraví zachovávají jistá pravidla, která tento trend ne zcela respektují, ať je to již v přístupu některých zdravotnických pracovníků, nebo v právním systému, který přes všechny snahy tento trend ne vždy respektuje.

Tento článek má za úkol podívat se na jeden z mnoha problémů a střetů právního systému, který výše naznačený trend koncepce zdravotnictví jako služby narušuje. Konkrétně pak bude pojednáváno zejména na jednu stranu o právech pacientů na svobodnou volbu poskytovatele zdravotních služeb a na druhou stranu o právech poskytovatelů zdravotnických služeb pacienta odmítnout a porovnání s obdobnou úpravou v případě jiných svobodných povolání, přednostně s úpravou v zákoně o advokacii.

Právo na zajištění zdravotní péče a svobodnou volbu lékaře

Právo na ochranu zdraví je zaručeno v čl. 31 zák. č. 2/1993 Sb. Listiny základních práv a svobod, který dále stanoví, že občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Již toto ustanovení vytváří v koncepci zdravotnictví jako služby značnou disproporci oproti jiným službám, když je všem osobám poskytnutí této služby garantováno státem a v případě občanů je nastaven i systém financování prostřednictvím veřejného pojištění.

  V souladu s ust. § 28 odst. 3 písm. b) zák.č. 372/2011 Sb., zákona o zdravotních službách (dále jen zákon o zdravotních službách) je pacientům garantováno právo svobodně si zvolit poskytovatele zdravotních služeb, které odpovídají jeho potřebám, a zdravotnické zařízení, pokud zákon nebo jiné předpisy nestanoví jinak.

Zákonem je tedy dána svobodná volba poskytovatele zdravotních služeb, ne však svobodná volba lékaře, když v souladu s ust. §2 odst. 1 zákona o zdravotních službách se poskytovatelem rozumí fyzická nebo právnická osoba, která má oprávnění k poskytování zdravotních služeb dle zákona o zdravotních službách. V případě návštěvy většího zdravotnického zařízení typu nemocnic, tak nemá pacient ze zákona právo volby lékaře nebo jiného zdravotnického pracovníka, který ho bude ošetřovat, operovat a zajišťovat pro něj poskytování zdravotních služeb. Je třeba podotknout, že toto ustanovení dává svoji logiku, když v dané situaci by skutečně mohlo docházet k situacím, že by někteří zdravotničtí pracovníci byli vytěžování více, než jiní. Zároveň však zákon nezakazuje poskytovatelům zdravotnických služeb tuto volbu svým pacientům či klientům umožnit a přirozeně takovouto možností disponovat na trhu zdravotních služeb, samozřejmě za předpokladu dodržení pracovněprávních předpisů.

Svobodná volba poskytovatele zdravotnických služeb není zákonem garantována pouze v taxativně vyjmenovaných případech popsaných v §29 odst. 2 zákona o zdravotních službách, jedná se však o výjimečné a opodstatněné případy, kdy na prvním místě je nemožnost volby poskytovatele při převozu zdravotnickou záchrannou službou, při poskytování pracovnělékařských služeb, nařízení izolace, či karantény na vysoce specializovaných odborných pracovištích (typu nemocnice na Bulovce) a další srovnatelné případy, kdy veřejný zájem na organizaci a systémovosti poskytování zdravotnických služeb převýší zájem na zajištění svobodné volby poskytovatele zdravotnického zařízení.


Právo poskytovatele zdravotních služeb na odmítnutí pacienta

Právu na svobodnou volbu poskytovatele zdravotních služeb odpovídá právo poskytovatele zdravotních služeb pacienta odmítnout tak, jako by to mohl udělat každý jiný poskytovatel služeb (za předpokladu že by odmítnutí nemělo zákonem nepovolený motiv). Právo odmítnout poskytnutí zdravotních služeb pacientovi, který si poskytovatele vybral je však velmi omezené a dle mého názoru je toto právo nedostatečné, neboť lze zcela jistě v běžné praxi zažít situace, při kterých by měl poskytovatel zdravotních služeb, respektive i ošetřující zdravotnický pracovník mít právo pacienta odmítnout.

Důvody, pro které může poskytovatel zdravotních služeb odmítnout pacienta, jsou stanoveny v §48 odst. 1 zákona o zdravotních službách, když těmito důvody jsou:

  • Stav, kdy by přijetím pacienta bylo překročeno únosné pracovní zatížení nebo jeho přijetí brání provozní důvody, personální zabezpečení nebo technické a věcné vybavení zdravotnického zařízení, přičemž překročením únosného pracovního zatížení se rozumí stav, kdy by zajištěním zdravotních služeb o tohoto pacienta došlo ke snížení úrovně kvality a bezpečnosti zdravotních služeb poskytovaných pacientům již přijatým.
  • Stav, kdy by vzdálenost místa pobytu pacienta neumožňovala v případě poskytování zdravotních služeb v oboru všeobecné praktické lékařství a praktické lékařství pro děti a dorost výkon návštěvní služby.
  • Stav, kdy pacient není pojištěncem zdravotní pojišťovny, se kterou má poskytovatel uzavřenu smlouvu podle zákona o veřejném zdravotním pojištění; toto právo se nevztahuje na pojištěnce z jiných států Evropské unie, Evropského hospodářského prostoru, Švýcarské konfederace, či ze států, se kterými má Česká republika uzavřenu smlouvu o sociálním zabezpečení, zahrnující ve věcném rozsahu nároky na zdravotní péči.

Z výše uvedeného vyplývá, že v praxi nejčastějším důvodem odmítnutí přijetí pacienta bude důvod uvedený pod písmenem a), když je zcela nepochybné, že pro zajištění náležité zdravotní péče garantované Listinou základních práv a svobod je třeba, aby kapacity zdravotnických zařízení nebyly přetěžovány a byly dodrženy veškeré předpisy, které tato pravidla regulují. Ve všech třech důvodech se však jedná o případy, kdy je možno odmítnout pacienta z důvodu, který má zejména veřejný zájem.

Za předpokladu, že nedojde k ohrožení života nebo vážnému poškození zdraví pacienta je dále možné v souladu s ust. §48 odst. 2 zákona o zdravotních službách ukončit péči o pacienta v těchto případech:

  • Pacient je prokazatelně předán do péče jiného poskytovatele.
  • Důvody pro poskytování služeb již pominuly (s výjimkou registrujícího poskytovatele).
  • Pacient vysloví nesouhlas s poskytováním zdravotních služeb.
  • Pacient závažným způsobem omezuje práva ostatních pacientů, úmyslně a soustavně nedodržuje navržený individuální léčebný postup, pokud s poskytováním zdravotních služeb vyslovil souhlas, nebo se neřídí vnitřním řádem a jeho chování není způsobeno zdravotním stavem.
  • Pacient přestal poskytovat součinnost nezbytnou pro další poskytování zdravotních služeb; to neplatí, jestliže neposkytování součinnosti souvisí se zdravotním stavem pacienta.

Odmítnutí dle písm. d) a e) je však navíc ještě omezeno zákazem uvedeným odst. 3, když nelze z těchto důvodů odmítnout či ukončit poskytnutí péče pacienta, kterému je třeba poskytnout neodkladnou péči, jde-li o porod nebo jde o zdravotní služby, které jsou nezbytné z hlediska ochrany veřejného zdraví nebo ochrany zdraví při práci, dále jde-li o krizové situace nebo výkon ochranného léčení nařízeného soudem.

Všechny výše popsané důvody ukončení poskytování zdravotní péče představují situace, které jsou vyvolány objektivními skutečnostmi nebo skutečnostmi, které mají za cíl ochranu systému zdravotnictví a ochranu dalších pacientů, postoj lékaře a vztah lékaře a pacienta není pro právo odmítnutí relevantní.

Právo zdravotnického pracovníka odmítnout poskytnutí zdravotních služeb pacientovi

Ještě více omezené právo na odmítnutí pacienta než poskytovatel má samotný zdravotnický pracovník, povětšinou půjde o jednotlivého zaměstnance poskytovatelů.

Zdravotnický pracovník je oprávněn neposkytnout zdravotní péči pouze v těchto případech stanovených v §50 zákona o zdravotních službách:

  • Při poskytování zdravotních služeb by došlo k přímému ohrožení jeho života nebo k vážnému ohrožení jeho zdraví.
  • Poskytnutí zdravotních služeb by odporovalo jeho svědomí nebo náboženskému vyznání. V tomto případě je však povinen poskytovatel zajistit buď jiného zdravotnického pracovníka, nebo jiného poskytovatele.

V obou dvou případech by se však muselo jednat o velmi výjimečné až extrémní situace, jde však v daném případě taktéž o reflexi základních lidských práv zajištěných listinou základních práv a svobod.

Porovnání se zákonem o advokacii

Lékařské je stavovským povoláním tak jako je výkon advokacie, která také má svá pravidla pro odmítnutí poskytnutí právních služeb, respektive ukončení takovéhoto poskytování, paralela se zákonem o advokacii se tedy přímo nabízí a je častým argumentem lékařů, kteří volají zejména po možnosti, kterou mají advokáti stanovenou v §20 odst. 2 zák.č. 85/1996 Sb., zákona o advokacii, kdy je advokát oprávněn vypovědět smlouvu o poskytování právních služeb v případě, že dojde k narušení nezbytné důvěry mezi ním a klientem.

Je velmi obtížné a svým způsobem nemožné srovnávat právo na ochranu zdraví a právo na soudní a jinou právní ochranu, ačkoliv obě tato práva jsou zaručována Listinou základních práv a svobod. Je samozřejmé, že lékaři jsou se svými pravomocemi k odmítnutí v dané situaci spíše v obdobné pozici jako soudci, než advokáti a bylo by zcela proti smyslu civilizované společnosti, aby nezajistila všem osobám, respektive obyvatelům daného státu, zdravotní péči.

Na druhou stranu je však zcela dle mého názoru nepřiměřeným požadavkem na lékaře a zdravotnické pracovníky, nutit je poskytovat zdravotní služby (s výjimkou život zachraňujících zákroků) osobám, vůči kterým mají narušenou nezbytnou důvěru, která by ve vztahu lékaře a pacienta měla být, tím spíše snažíme-li se koncipovat zdravotnictví jako službu. Je zcela běžné, že pacienti, ačkoliv dají souhlas s poskytováním péče a dodržují v souladu se zákonem léčebný režim doporučený lékařem, vystupují vůči svému ošetřujícímu lékaři hrubě, urážejí ho, používají sprostých slov či v extrémních případech i lékaře fyzicky napadají, ani v těchto případech však lékař nemá právo poskytnutí péče, dle výše popsaných ustanovení zákona o zdravotních službách, odmítnout.

Závěr

Dle mého názoru je požadavek lékařů na doplnění možnosti odmítnout péči o pacienta v případě ztráty nezbytné důvěry zcela legitimním a oprávněným a tento nedostatek považuji za značnou mezeru v zákoně, ačkoliv jsem si vědoma, že zavedení takovéhoto ustanovení by mohlo přinést řadu aplikačních problémů, možná by však tato úprava mohla vnést do vztahů pacientů a lékařů více vzájemné úcty a respektu, který je v případě poskytování jakýchkoliv služeb mezi oběma stranami nezbytný.

 


Advokátní kancelář JELÍNEK & Partneři s.r.o.
Mgr. Zuzana Sůvová, advokát
Pardubice - Dražkovice 181, PSČ 533 33
Hradec Králové - Velké náměstí čp. 1, PSČ 500 03
tel./fax: +420466310691
gsm:      +420 724 794 986
www.advokatijelinek.cz
 

Domluvte si s námi schůzku.

Naše výhody

  • Tradice, stabilita, spolehlivost
  • Sídlo respektuje soukromí
  • Vysoká parkovací kapacita
  • Velké a stabilní zázemí
  • Konferenční videohovory

Kontaktujte nás

Advokátní kancelář
JELÍNEK & Partneři s.r.o.
Dražkovice 181,
533 33 Pardubice
tel./fax: +420 466 310 691
GSM: +420 724 794 986
advokati@advokatijelinek.cz

nahoru

© Advokátní kancelář JELÍNEK & Partneři s.r.o.

Vytvořilo: Pixel Design | Podmínky užití | Mapa stránek

Facebook YouTube
Google Plus E-mail
PixelDesign - Tvorba webových stránek Pardubice