Zájem dítěte v řízeních týkajících se péče a výživy nezletilých
Aktualizováno: 21. 8. 2020
O víkendu jsem absolvovala zajímavý rozhovor se skupinou lidí - rozvedený otec nezletilého dítěte, dospělá žena, jejíž rodiče se rozvedli, já a pedagogická pracovnice gymnázia plnící zde i funkci psycholožky. Diskuse byla velmi zajímavá a podnětná a vedla mě k zamyšlení, jakým způsobem vlastně lze tuto oblast ovlivnit z hlediska našich pozic, osobních rolí a profesí. A vedla mě také k závěru, že ne všichni si uvědomují závažnost dopadů právě řízení o úpravě péče a výživy nezletilých dětí, což mě ve finále přimělo napsat tento příspěvek.
Ustanovení § 906 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „NOZ“) říká v odstavci 1, že „má-li být rozhodnuto o rozvodu manželství rodičů dítěte, soud nejprve určí, jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat, a to s uvážením zájmu dítěte; s tímto zřetelem se od souhlasného stanoviska rodičů soud odchýlí jen tehdy, vyžaduje-li to zájem dítěte. Soud vezme v úvahu nejen vztah dítěte ke každému z rodičů, ale také jeho vztah k sourozencům, popřípadě i k prarodičům.“ Odstavec 2 pak hovoří o tom, že „soud může rozhodnout i tak, že schválí dohodu rodičů, ledaže je zřejmé, že dohodnutý způsob výkonu rodičovské odpovědnosti není v souladu se zájmem dítěte.“
V ustanovení § 907 NOZ pak zákonodárce řeší v podstatě 3 druhy péče – péče jednoho z rodičů, společná péče nebo péče střídavá. Jiný způsob svěření dítěte do péče jiné osoby než rodiče nyní ponechme stranou. A nyní se dostáváme k odstavci 2 ustanovení § 907 NOZ, kde je uvedena jedna klíčová věta která mne motivovala k sepsání tohoto článku. Říká se zde totiž, že při rozhodování o svěření do péče soud rozhoduje tak, aby rozhodnutí odpovídalo zájmu dítěte (dále je uvedeno, že „soud přitom bere ohled na osobnost dítěte, zejména na jeho vlohy a schopnosti ve vztahu k vývojovým možnostem a životním poměrům rodičů, jakož i na citovou orientaci a zázemí dítěte, na výchovné schopnosti každého z rodičů, na stávající a očekávanou stálost výchovného prostředí, v němž má dítě napříště žít, na citové vazby dítěte k jeho sourozencům, prarodičům, popřípadě dalším příbuzným i nepříbuzným osobám. Soud vezme vždy v úvahu, který z rodičů dosud o dítě řádně pečoval a řádně dbal o jeho citovou, rozumovou a mravní výchovu, jakož i to, u kterého z rodičů má dítě lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje“). Pro jistotu to znovu zopakuji: rozhodnutí soudu má odpovídat zájmům dítěte. Tomuto záměru odpovídá i rozsáhlá judikatura, kdy si dovolím připomenout pár judikátů, které se zájmem dítěte zabývají.
Rozhodnutí Ústavního soudu č. II. ÚS 363/2003: „Z ústavněprávního pohledu není možné nadřazovat modely fungování vztahů mezi oddělenými rodiči a nezletilými dětmi, které mají orgány veřejné moci zažité, nad zájem dítěte, který je definován v čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Tyto modely, jakkoliv jsou v mnoha případech přínosné a použitelné, nemohou postihovat situaci každého jednotlivého nezletilého dítěte. Je proto věcí obecných soudů, aby při zohledňování všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy nebo správními orgány, rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Na tom nemůže nic měnit ani to, že se rodiče nejsou schopni na takovémto uspořádání sami dohodnout. To je dáno především tím, že dítě samo je bytostí jedinečnou, nadanou nezadatelnými, nezcizitelnými, nepromlčitelnými a nezrušitelnými základními právy a svobodami, a tedy bytostí, které by se mělo dostat při jejím vývinu toho nejlepšího, totiž toho, aby uvedené atributy nezůstaly prázdnými slovy.“ A přesně to je názor, který není často reflektován už v samotném počátku řízení o péči a výživě nezletilých dětí, a to samotnými rodiči dítěte, neboť je řada rodičů, kteří jdou do takového řízení s tím, že se absolutně nezamyslí nad tím, jaký dopad samotné řízení nebo finální rozhodnutí bude mít právě na nezletilé dítě. Dítě se často stává pingpongovým míčkem mezi rodiči, aniž si to rodiče uvědomují.
Často stojíme před sebou v řízení, kde jeden rodič trvá na výlučné péči s žádným nebo minimálním stykem a druhý rodič chce péči střídavou, to je asi nejtypičtější model těchto řízení, avšak právě tento způsob uvažování nereflektuje zájmy dítěte, ale je spíše bojem rodičů, případně advokátů. Prokazování skutečností, že právě jeden rodič je hoden péče a druhý nikoliv nebo dokonce není hoden ani styku, je jednak složité, ale za druhé často vede k tomu, že se vytahují ty nejhorší vlastnosti toho druhého z rodičů a vytahují se na světlo věci, které měly zůstat soukromé, jde se do hloubky, ubližuje se a útočí a aniž si to kdokoliv v tu chvíli uvědomuje, je to opět dítě, na které tyto skutečnosti doléhají. Místo respektování názoru dítěte dochází spíše k jeho manipulaci jedním nebo druhým rodičem a dítě je v kruhu, ze kterého neumí vystoupit. Rozhodnutí Ústavního soudu č. IV. ÚS 1921/17 prezentuje naprosto zdravý názor, totiž, dle něj: „pojem „v péči obou rodičů“ nelze chápat jako paušalizaci (upřednostnění) střídavé péče jakožto základního východiska při rozhodování o výchově dětí. Naopak je nezbytné, aby obecné soudy vždy zohlednily ad hoc všechny okolnosti posuzované věci a rozhodly o formě péče v nejlepším zájmu dítěte – tak, aby byl podíl obou rodičů na péči a výchově dítěte zásadně rovnocenný, čehož nelze dosáhnout jen úpravou péče střídavé nebo společné, ale i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů, avšak za současné odpovídající úpravy styku dítěte s druhým rodičem (úpravou „širokého“ styku).“ A přesně o to jde. Rodiče mají stejná práva na dítě a málokdy si rodiče na jedné či druhé straně uvědomují, že ona péče jednoho nebo styk apod. žádnému z rodičů tato práva neberou. V současné době se nabízí řešení v podobě společné péče, nicméně ta je samozřejmě v mnoha případech těžko realizovatelná, neboť předpokládá dohodu rodičů o všech záležitostech a zároveň společnou péči rodičů o dítě, což je mnohdy velmi obtížně realizovatelné. Psychologicky je společná péče pro rodiče dobrým kompromisem, ale často se soustředí jen na název společná péče (dle rodičů kompromis – nikdo nemá moc a dítě v péči), ale málokdy se řeší, zda v konkrétním daném případě lze společnou péči skutečně realizovat.
Onen boj mezi rodiči je často naprosto zbytečný, protože kdyby pochopili základní věc, kterou je, že každý rodič má na své dítě právo, pokud vyloženě není jeho styk s dítětem v rozporu s jeho zájmy, jak vyplývá mj. i z rozhodnutí Ústavního soudu č. III. ÚS 2298/15: I. „Rozhodují-li obecné soudy o úpravě styku rodičů s dítětem, nutno vycházet z toho, že oba rodiče mají právo pečovat o dítě v zásadě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově; tomu odpovídá právo dítěte na péči obou rodičů.“ II. „Svěří-li proto soud dítě do péče jednoho z rodičů, pak by mělo být dítěti umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byla tato zásada co nejvíce naplněna. Stát proto může do těchto práv rodičů a dětí podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod zasáhnout pouze, je-li to nezbytně nutné; tak tomu není v případě, kdy úprava styku rodičů s dítětem dosažená u nalézacího soudu není ve zjevném rozporu se zájmem dítěte a žádný z rodičů ji vůbec nebo v principu v odvolacím řízení nerozporoval.“
Poslední a rozhodně stojící za zmínku je rozhodnutí Ústavního soudu č. II. ÚS 2224/14: „V případě rozhodování v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, je třeba obecná ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Ústavní soud proto nemá důvod přehodnotit skutkový a právní závěr obecného soudu o nevhodnosti střídavé péče, pokud tento závěr není projevem jeho apriorní neochoty a negativního přístupu k samotnému institutu střídavé výchovy, nýbrž je odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmů nezletilého dítěte, mezi které patří mj. soulad s přáním nezletilého dítěte nebo minimalizace zásahu do soukromého (rodinného) života a míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb.“
A nyní se všichni zeptejme sami sebe, zda skutečně děláme my jako advokáti, klienti jako rodiče a v neposlední řadě právě orgány sociálně – právní ochrany dětí vše pro to, aby finální rozhodnutí soudu bylo skutečně v zájmu dítěte.
Možná je to jen můj pohled na věc, ale mám dojem, že v dnešní společnosti je v rámci řešení péče a výživy kladen čím dál menší důraz právě na zájmy a přání dětí. Každé druhé manželství se dle statistik rozvádí a řada rodičů není schopna společně komunikovat a vyhledávají advokáty, aby jim pomohli dostat z rozvodu co nejvíce a ideálně omezit co nejvíce vliv druhého rodiče na dítě, často právě na úkor dětí. Je mi jasné, že nelze docílit toho, aby všichni byli uvědomělí a nejednali emotivně, ale ráda bych apelovala na všechny, kdo s tím mohou a chtějí něco udělat, aby se snažili dojít ve věcech péče a výživy k dohodám, které skutečně budou reflektovat zájmy dítěte. Možná si to neuvědomujeme, ale tímto jednáním tvoříme naši budoucnost, formujeme se jako lidstvo a dáváme vzory chování budoucím generacím. Pojďme za pomoci právního systému a možností, které dnes máme, zkusit, alespoň pokud jde o děti, udělat vše pro to, aby skutečně soudní rozhodnutí o péči a výživě, byla v jejich nejlepším zájmu.
Využívejme mediátory, neboť jsou schopni vést strany ke kompromisu, kdy soudně lze nařídit pouze první setkání s mediátorem, nicméně skutečně dle mého názoru má takové jednání smysl, využívejme i služeb psychologů a odborníků, abychom nečinili emotivní či formalistické kroky, ale aby pro nás pro všechny bylo méně patologie a nenávisti právě v těchto typech řízení.
Advokátní kancelář JELÍNEK & Partneři s.r.o.
Mgr. Lucie Mokrenová
Pardubice - Dražkovice 181, PSČ 533 33
Praha – Truhlářská 1108/3, PSČ 110 00
tel./fax: +420466310691
gsm: +420 734 366 560